Chladnou hlavu!

Vzhledem k tak vytrvalým vedrům (aneb to, co se mi na létě silně ,,nepáčí") to možná zní jako přílišný optimismus, nu co. =)
Právě jsem se vrátila z celodenního výletu s mámou, babičkou a strýcem. Prošli jsme krajinné zajímavosti jako kopec Kalich, zříceninu Zbiroh a následně od jedné hospůdky podél Jizery ke druhé, čímž jsme z Malé Skály (požehnané to městečko =)) došli až do Turnova. Tam jsme si v jedné fajn restauraci dali jídlo a já dokonce i svoji první trošku slavné Finlandie - musím říct, že mi chutnala asi tak, jako by mi měla chutnat poctivá, typická a zkrátka povedená vodka. Já chci flašku :D
Možná bych se jí ovšem toho slunného odpoledne ani nedočkala, nebýt víceméně nešťastné shody náhod během výletování...
Když jsme sešli ze Zbirohu, ocitli jsme se v nějaké vesničce. Podle plánu stále následujeme ,,zelenou" turistickou trasu, já jdu o pár metrů napřed a spoléhám na to, že nepatrně rychlejší chůzí si vynahradím více času pro odpočinek při čekání na ostatní. A tak vidím zelenou značku vedoucí na lesní pěšinu, jakási chráněná bučina, písčitě-kamenitá cesta vedoucí stále dolů a paprsky slunce prosvítající skrz stromy. Jakožto samozvaný vedoucí výpravy se tudy vydávám a až po pár metrech zjistím, že za mnou nikdo nejde. Zase si někde prohlížejí krásy starobylých chaloupek, pomyslím si. A tak si sednu na vrstvu listí podél cestičky a čekám...
Dobu nikdo nejde, a to je mi divné. Proto se vrátím na silnici a poptám se kolemjdoucího, jestli neviděl tři osoby odpovídající mému popistu. A prý ano, sebejistě kráčeli někde dole po silnici, ale je to už prý asi deset minut.
A tak svižným klusem zdolávám spádnou stezku a také vyjdu na silnici. Ovšem - nikde nikdo. A tak v domnění, že se už vydali cestou k hospůdce, vykročím dál po silnici. Trasa je to stále správná, ale nikoho před sebou nevidím, dokonce ani za sebou... A tak se ještě před vyjitím z vesnice zastavím a zavolám na celé údolí: ,,Hééj!" Reakce prakticky žádná, jen se mi zdá, že chvílemi odkudsi slyším hvízdnutí. Jenže údolní akustika, jak známo, někdy zkresluje, a tak jsem nabyla dojmu, že už jsou kdesi přede mnou a čekají na mě. Znovu zavolám a popobíhám dál.
Tak jsem urazila asi dva kilometry a začalo mi být divné, že jsem dosud zbytek družiny nedohnala. Obzvlášť mě zaujala odbočka ze silnice (naštěstí ne značením určená), u které stála ošuntělá cedule hlásající: ,,POZOR, tato cesta směřuje ke státní hranici!"
Tehdy mě lehce přestalo bavit experimentování s trpělivostí rodiny, která si zřejmě nic nedomyslí. Zastavila jsem kolemjdoucí pár s kočárkem a co nejsvědomitěji požádala o zapůjčení mobilního telefonu. Vytočila jsem svoje číslo, které si jako jediné pamatuji (naštěstí mě při tom hřálo vědomí, že mobil je zapnutý a uložený v mamčině batohu) a hned po zaslechnutí očekávaného hlasu jsem se dala do vysvětlování. ,,To už víckrát nedělej," dostalo se mi ponaučení. A tak, když jsme se nakonec všichni domluvili a sešli (prostě jsem na ně jen další chvilku čekala), další kilometr jsem strávila obšírným vysvětlováním jak, proč, kdy...
Ale jsem ráda, že jsem se zachovala odolně a ani nezačala panikařit a děsit kolemjdoucí, nebo si třeba sednout na patník a nešťastně se rozvzlykat. :D Opravdu bych nechtěla být nervák a ještě k tomu máma... =)

V proudu léta

Prázdniny jsou už z poloviny pryč, po nich první ročník na střední a k tomu mysl obtěžkaná náručí krásných, leč trochu pohádkových iluzí - to je současný status mojí existence. =) Pokud bych se měla nějak představit, tak to bude asi identita klávesačky v učení, co se pokouší psát písně, čas od času poezii a ještě méně prózu. Hlavní sférou mého života bude nejspíš hudba - dle mého názoru to jediné, v čem smrtelník může dosáhnout snové dokonalosti. Poslouchám především metal ze země tisíců jezer, odtud přes drobotiny různých žánrů až k přístavu filmové hudby. Písně, které tvořím, jsou rozmanité, ale zpravidla zařaditelné do škatulky symfonického metalu. A další veledůležitou složkou mého žití jsou přátelé - bez nich by to prostě nešlo. =)
Nemám tušení, jak často sem budu přispívat svými žvásty, protože deník vedu už papírový, k tomu mám ještě ,,reálný" blog a vlastně ještě jeden. Asi to prozatím nechme na příležitostech - třeba se z Merisielun elämä stane studiový deník skupiny Midnight Sun =)