sobota 8. srpna 2009

Cesta dvou sluncí

Včera v noci se mi podařilo uskutečnit celkem odvážný a snad neobvyklý plán. Přikládám za to největší vinu mléčně bílé luně, která byla právě v úplňku a svou tajuplnou září mě ujišťovala, že mě nenechá bloudit v naprosté temnotě.
O co že to vlastně šlo? Plán byl prostý: Za hluboké noci vyjít ven, najít místo, odkud bude dobře vidět na východ, a tam setrvat až do samotného svítání.
A tak jsem někdy po druhé hodině ranní opravdu vyrazila. Na sobě máminu bundu v poněkud nadměrné velikosti, ale na osamělé a nebezpečné toulky nejlepší výbava + v kapsách mobil a mp3 přehrávač. A jestli jsem ve chvíli, kdy jsem opouštěla dům, neměla jasno v tom, proč si vlastně obě tyto věci brát, zpětně si teď můžu jen a jen blahořečit, protože bych si zřejmě neporadila ani bez jedné. No, ale to bych trochu předbíhala běh událostí. =)
Zadním východem, abych nevzbudila mamku s ještě větší pravděpodobností, než jakou mívám při hrabání se po trase počítač-koupelna-postel, jsem tedy vyšla do noci. ,,Poroučím svou duši luně" - to byla poslední slova, která jsem napsala na icq před odhášením. =) Ale jakmile jsem po nedlouhém putování po silnici uviděla černou průrvu v porostu, která značila přítomnost cesty, srdce chtě nechtě zrychlilo svůj rytmus a moje fantazie dokonala zbytek. Takhle začíná opravdová stezka odvahy. =)
Pěšina nebyla nijak široká. Nalevo srázná propast, napravo houstnoucí porost lesa. Uvědomila jsem si, že pokud bych šla poslepu (světlo měsíce vytvářelo jen nesmělé flíčky na zemi, jak nemohlo proniknout korunami stromů), zřejmě bych skončila na jedné nebo na druhé straně, ale každopádně na scestí. Tehdy mi dokonale posloužil mobil - jeho tlumené světlo mi alespoň provizorně dávalo znát, kam mám šlápnout, přičemž vytvářelo plíživé stíny se siluetami trnitých rostlinek. Těm jsem se už vyhnout nemohla, stejně jako když jsem o něco výše kličkovala mezi kalužemi. Instinkt mi radil, kdy se mám sehnout pod větvičkou sklánějící se nad cestou (naštěstí to nebylo příliš často, takže jsem nepřišla o oči), ale jinak jsem šla s pohledem zabořeným do šedé stínůplné stezky - ruku s mobilem nataženou před sebou, krok podivně odlehčený a uši bezděky nastražené.
Tímto způsobem jsem urazila věšinu lesem vedoucí trasy. Poté mě například nepříliš mile překvapil strom padlý přes cestu, který jsem musela podlézat a pak se všelijak prodírat jeho větvemi. A kdybych se rozhlížela (což jsem opravdu raději nedělala), musela bych si všimnout zdejšího krmelce, který by mi určitě připomněl nepovzbudivé historky o agresivních divočácích. Možná to zní směšně, ale zkuste si procházet lesem a všímejte si, co vám vaše fantazie podá za argumenty k jednotlivým smyslovým vjemům. ;)
Po zdolání všech reálných i fiktivních překážek jsem dorazila na cestu. Vděčně jsem se ohlédla na úplněk, ale výt mě tam uprostřed lesů vážně ani nenapadlo. Dobře, vlci tu zřejmě opravdu nejsou, ale třeba bych se začala bát sama sebe. To by bylo nemilé. :D
Vykročila jsem po kraji silnice a neustále naslouchala každému zvuku, abych si včas všimnula, kdyby jelo nějaké auto... přestože ve dne jich tu projede možná pět nebo šest za celou dobu, když víc, je to už hodně divné - a natož v noci. Ovšem opatrnosti není nikdy příliš, že.
Silnice byla široká a padlé stromy ji nepřetínaly, ale vedla stejně temným lesem, jako ta pěšina - a svítit jsem si už odmítala. Fantazie mi do mysli vysílala nejrůznější obrazy, jeden podivnější než druhý; k tomu se ozývalo skřípání dřeva z korun stromů, které mnohdy znělo spíše jako zvuk jízdního kola nebo křik jakýchsi temných nočních potvor. Náramně jsem si to užívala. :D
Ale všechno má někde konec - tak i nebezpečně inspirativní procházka po silnici uprostřed hlubokého lesa. Ocitla jsem se na kopci, ze kterého bylo vidět široko daleko do kraje a řekla bych, že směrem kamsi na severovýchod - na obzoru se třpytila barevná světla Turnova a nějaké vesničky před ním.
A kde nebyl les, tam svítil měsíc. Podívala jsem se na hodinky (ne, nemám je nijak podsvícené, ani to nebyl mobil - vážně na ně bylo v pohodě vidět) a zjistila, že zatímco úsvit má přijít ve 4:39, jsou teprve 3 hodiny ráno bez čtyř minut. Rozhodla jsem se, že vyčkám tady. Hned pod silnicí byla nevelká louka s dvěma kupkami sena. Před každou ležela bílá plachta, kterou z nich zřejmě shodil vítr. Natáhla jsem se tedy pod jednu z kupek a zabořila pohled do modré hvězdné oblohy. Samotných hvězd moc vidět nebylo, protože je svým světlem přemáhala luna. Přesto jsem ale viděla dvě padat a přestože jsem si v obou případech beznadějně přála to samé, ani tak nemám jistotu, že mi to ty mlčenlivé noční démanty splní. =')
Když se mi začaly zavírat oči, přetočila jsem se na bok a místo oblohy se dívala na město, které z té dálky vypadalo, jako kdyby tam někdo rozsypal hrst drobných žlutých diamantů a ty se ještě stále pomalu sypaly. (To jest vyjádření budoucí studentky oboru Broušení a rytí drahých kamenů. :D)
Po chvíli jsem byla znovu v pokušení zavřít oči a zapomenout na okolní svět, jenže to se do mě zároveň pustila zima. Namáčkla jsem se tedy co nejtěsněji k měkké stěně senné kupky, nohy přitáhla k tělu a zprovoznila mp3ku. Tehdy mě zachránila před selháním zase ona - několikrát jsem cítila, že beznadějně ztrácím vědomí, ale vždy mi zabránil nějaký zoufalý tón. Konkrétně nevím, ale drtivou většinu playlistu tvořila Nightwish. Jak příznačné. =)
Po jednom z těch okamžiků, kdy jsem takto schoulená málem uprchla do světa snů, mě napadlo podívat se na hodinky. Bylo přesně 4:17 - tedy podle mě pravý čas k pokračování v cestě. Když jsem se postavila, únava mě opustila, ale zdálo se mi, že hučení vycházející ze zdejších tajemných lesů je příliš silné, a tak jsem si raději nechala sluchátka na uších a dál kráčela s hudbou.
Minula jsem pár domků, ale ještě než jsem dorazila k ceduli, zjistila jsem, že jsem u cíle. U silnice leželo pole s přezrále šedivou pšenicí, za ním bylo pásmo stromů a nad nimi se obloha barvila do růžova a žluta.
Za zvuků písní Eternal Tears of Sorrow jsem tedy zůstala a čekala. Aby se do mě znovu nepustila zima, chodila jsem sem a tam nebo jen pohybovala nohama.
Čas úsvitu nadešel, obloha byla stále světlejší a světlejší - jen očekávané sluneční paprsky nikde. Chvíli jsem seděla na okraji pole, chvíli zase postávala opodál a pozorovala, jak se probouzí nový den.
Uplynulo asi tři čtvrtě hodiny. Od východu se rozlévalo jemné a rozespalé světlo, zatímco opačnou stranu - tedy směr, kterým jsem přišla - halila šedomodrá klenba s vytrvalou lunou jako oddaným strážcem.
Stála jsem tam a užívala si pocit, že zatímco za mými zády ještě září slunce noci, přímo přede mnou se pomaličku probouzí denní hvězda.
Bylo už světlo a já se rozhodla vrátit se. Předtím jsem ještě vyšla na blízký kopec, jestli odtamtud neuvidím slunce (byl jako finská hora, říkala jsem si: ,,Co to je? Haltitunturi?" :D) . Ale ani na vzdálenějším horizontu nebylo vidět víc než barevná záře, a tak jsem za zvuku písně Embrace of the Endless Ocean (by Amon Amarth) sešla zpátky a po silnici se vydala stejnou cestou nazpět.
Protože byla temnota vyhnána dnem kamsi do království stínu nebo o kus dál západním směrem, nemělo to samozřejmě tu atmosféru. Jen jsem slyšela zvuky podobné troubení jelena nebo čeho, když jsem vstupovala na lesní pěšinu. Zpátky jsem šla s plným sebevědomím a tudíž rychleji, cestou jsem si natrhala lískové oříšky a posnídala hrstku švestek, načež jsem byla doma kolem šesté hodiny ranní.
S touhou nad ničím se už nepozastavovat jsem ze sebe jen sházela oblečení, osprchovala se a uložila se do láskyplné náruče... provětraných a ustlaných peřin. Sladce se mi usínalo...

---

O asi tři hodiny později mě vzbudili naši. Prý se mám obléknout a sbalit, jede se na výlet za známými v Malé Skále (ano, opět to požehnané městečko)... Nevěřícně jsem zírala. Rodinná tradice: O nás bez nás, tedy v mém případě je tomu vždy. Nebyla jsem popravdě ani příliš zvědavá, co si na mě přichystali. (Prý nějaký výlet a přespání u oněch známých, haha.) Chtěla jsem dál spát a mít svatý klid. Nicméně tvářili se neoblomně...
Letmý pohled do zrcadla mě vyléčil ze zbylých optimistických iluzí. Takhle tedy ne. Místo snídaně jsem měla snad rovnou oběd v podobě guláše (bléééuééé, přesně tak!! :D), ale ani po jeho snědení jsem se necítila nijak odhodlaněji. S výrazem ještě zničenějším, než jaký bych nasadila za stejných okolností v normální náladě, jsem se odplazila zpět do pokoje. Nejdřív jsem se jako štěně schoulila na dolní posteli a když mi tam byla zima, s pocitem nevyhnutelnosti jsem se zasunula zpět pod peřinu. A přitom všem, celou dobu, jsem našim vysvětlovala, jaká je to nepěkná shoda okolností, že bych jindy bez námitek jela s nimi, ale že teď se na to opravdu necítím, potřebuji se vyspat, ano, ano, blázen jsem, o tom se s vámi dohadovat nebudu, jen mě tu prosím nechte. Pohlídám vám dům. :D A dosud nevím, za pomoci jaké z temných sil se mi to podařilo, ale poté, co jsem se asi po půl hodině (někdy po půl jedné odpoledne) znovu probrala, k mému potěšenému úžasu byl dům prázdný. A stále je. Vítej, sladká svobodo... =)

čtvrtek 30. července 2009

Chladnou hlavu!

Vzhledem k tak vytrvalým vedrům (aneb to, co se mi na létě silně ,,nepáčí") to možná zní jako přílišný optimismus, nu co. =)
Právě jsem se vrátila z celodenního výletu s mámou, babičkou a strýcem. Prošli jsme krajinné zajímavosti jako kopec Kalich, zříceninu Zbiroh a následně od jedné hospůdky podél Jizery ke druhé, čímž jsme z Malé Skály (požehnané to městečko =)) došli až do Turnova. Tam jsme si v jedné fajn restauraci dali jídlo a já dokonce i svoji první trošku slavné Finlandie - musím říct, že mi chutnala asi tak, jako by mi měla chutnat poctivá, typická a zkrátka povedená vodka. Já chci flašku :D
Možná bych se jí ovšem toho slunného odpoledne ani nedočkala, nebýt víceméně nešťastné shody náhod během výletování...
Když jsme sešli ze Zbirohu, ocitli jsme se v nějaké vesničce. Podle plánu stále následujeme ,,zelenou" turistickou trasu, já jdu o pár metrů napřed a spoléhám na to, že nepatrně rychlejší chůzí si vynahradím více času pro odpočinek při čekání na ostatní. A tak vidím zelenou značku vedoucí na lesní pěšinu, jakási chráněná bučina, písčitě-kamenitá cesta vedoucí stále dolů a paprsky slunce prosvítající skrz stromy. Jakožto samozvaný vedoucí výpravy se tudy vydávám a až po pár metrech zjistím, že za mnou nikdo nejde. Zase si někde prohlížejí krásy starobylých chaloupek, pomyslím si. A tak si sednu na vrstvu listí podél cestičky a čekám...
Dobu nikdo nejde, a to je mi divné. Proto se vrátím na silnici a poptám se kolemjdoucího, jestli neviděl tři osoby odpovídající mému popistu. A prý ano, sebejistě kráčeli někde dole po silnici, ale je to už prý asi deset minut.
A tak svižným klusem zdolávám spádnou stezku a také vyjdu na silnici. Ovšem - nikde nikdo. A tak v domnění, že se už vydali cestou k hospůdce, vykročím dál po silnici. Trasa je to stále správná, ale nikoho před sebou nevidím, dokonce ani za sebou... A tak se ještě před vyjitím z vesnice zastavím a zavolám na celé údolí: ,,Hééj!" Reakce prakticky žádná, jen se mi zdá, že chvílemi odkudsi slyším hvízdnutí. Jenže údolní akustika, jak známo, někdy zkresluje, a tak jsem nabyla dojmu, že už jsou kdesi přede mnou a čekají na mě. Znovu zavolám a popobíhám dál.
Tak jsem urazila asi dva kilometry a začalo mi být divné, že jsem dosud zbytek družiny nedohnala. Obzvlášť mě zaujala odbočka ze silnice (naštěstí ne značením určená), u které stála ošuntělá cedule hlásající: ,,POZOR, tato cesta směřuje ke státní hranici!"
Tehdy mě lehce přestalo bavit experimentování s trpělivostí rodiny, která si zřejmě nic nedomyslí. Zastavila jsem kolemjdoucí pár s kočárkem a co nejsvědomitěji požádala o zapůjčení mobilního telefonu. Vytočila jsem svoje číslo, které si jako jediné pamatuji (naštěstí mě při tom hřálo vědomí, že mobil je zapnutý a uložený v mamčině batohu) a hned po zaslechnutí očekávaného hlasu jsem se dala do vysvětlování. ,,To už víckrát nedělej," dostalo se mi ponaučení. A tak, když jsme se nakonec všichni domluvili a sešli (prostě jsem na ně jen další chvilku čekala), další kilometr jsem strávila obšírným vysvětlováním jak, proč, kdy...
Ale jsem ráda, že jsem se zachovala odolně a ani nezačala panikařit a děsit kolemjdoucí, nebo si třeba sednout na patník a nešťastně se rozvzlykat. :D Opravdu bych nechtěla být nervák a ještě k tomu máma... =)

středa 29. července 2009

V proudu léta

Prázdniny jsou už z poloviny pryč, po nich první ročník na střední a k tomu mysl obtěžkaná náručí krásných, leč trochu pohádkových iluzí - to je současný status mojí existence. =) Pokud bych se měla nějak představit, tak to bude asi identita klávesačky v učení, co se pokouší psát písně, čas od času poezii a ještě méně prózu. Hlavní sférou mého života bude nejspíš hudba - dle mého názoru to jediné, v čem smrtelník může dosáhnout snové dokonalosti. Poslouchám především metal ze země tisíců jezer, odtud přes drobotiny různých žánrů až k přístavu filmové hudby. Písně, které tvořím, jsou rozmanité, ale zpravidla zařaditelné do škatulky symfonického metalu. A další veledůležitou složkou mého žití jsou přátelé - bez nich by to prostě nešlo. =)
Nemám tušení, jak často sem budu přispívat svými žvásty, protože deník vedu už papírový, k tomu mám ještě ,,reálný" blog a vlastně ještě jeden. Asi to prozatím nechme na příležitostech - třeba se z Merisielun elämä stane studiový deník skupiny Midnight Sun =)